Altairové Zvěsti

Náš společný čas se nachýlil a, leč neradi, museli jsme sbalit tlumoky našim drahým válečníkům a squaw a naposledy společně stanout v kruhu. Nikoliv v kruhu poradním či bojovém, ale tentokráte v kruhu, kde i našim
nejlepším řečníkům docházela slova. Neboť dobrodružství, které jsme zde společně prožili lze vyprávět, ale žádná slova nedokáží popsat přátelství, naději, sdílený smích a radost a všechny zdánlivě nepatrné okamžiky, které nás po celou dobu provázely. Náš svět by bez mladých Altaiřanů nebyl zhola ničím a jsme poctěni a dojati, že s námi opět strávili drahocenné letní dny. Zamačkáváme slzu v oku a již vyhlížíme další léto a těšíme se na brzké shledání…

Neboť včerejší veselení bylo bujaré, bylo dnešní ráno o to pomalejší a pozvolnější. Celý den jsme strávili v poklidném tempu, hráli hry, posedávali u ohně, vyšetřovali vraždy v městečku Novigrad, povídali si a vyprávěli. Naši válečníci a squaw také připravovali podívanou pro naše dospělé osazenstvo, přičemž divadelně ztvárnili příběh, který jsme toto léto prožili. Ji v roli vypravěče byla zcela nepřekonatelná a Kerberos jakožto Eldenor nemohl být věrohodnější. Po Spektáklu jsme společně usedli k ohni, opekli si kus špekatého masa na klacku a Bílá Srnka vyhlásila výsledky rodové hry, přičemž vítězný poklad byl rychle slupnut jako sladká tečka celým ležením.
Když vyšly první hvězdy, naposledy jsme společně přistoupili do Kruhu světel. Zde jsme přemítali nad událostmi tohoto léta, nad lekcemi, které jsme se naučili a nad vším, co nás ještě čeká. S radostí jsme také uvítali nové členy jednotlivých ras - Cauera a Kimi se přidaly mezi elfy. Wyanet splnila zkoušky a byla přivítána mezi dryády, stejně tak Istas překonala všechny výzvy a stala se členkou númenorského lidu a Tala byla přijata do rasy lidí. S lehkými úsměvy na tvářích a klidem v srdcích jsme se poté uložili ke spánku.

Přestože jsme byli přesvědčeni, že skřetí armáda včerejší noci uhořela v žáru dračího ohně, vyslali jsme ráno velitelku dračího lidu Erelein aen Clamhain spolu s několika našimi válečníky, aby potvrdili naše domněnky. Na místě opravdu nic nezbylo - jen pár ohořelých stromů, ale uprostřed toho, co bývala skřetí vesnice, ležel netknutý amulet. Jak bylo následně usneseno v kruhu, tento amulet je příliš mocný na to, aby ho vlastnil kdokoliv z nás a odhlasovali jsme jeho zničení při večerním rituálu. Celé odpoledne jsme tedy strávili přípravami na hodokvasní a obřadní noc. Hráli jsme také mnoho her, přičemž největší ohlas získal opět Maelström, bitva o kůl, Hutututu a hra „kdo za pět zlatých složí dospělého válečníka na lopatky”.

Se západem slunce jsme stanuli v kruhu. Mladý válečník Hrom rozdělal čistý oheň a hodokvasní hranice byla zapálena. Erelein s naší pomoci provedla rituál a za zvuků elfské písně byl amulet spálen. Oheň zaprskal, plamen zezelenal a bylo po všem. Nyní mohly oslavy opravdu započít. Mnoho přátel a pocestných také zavítalo k našim oslavám, mezi nimi ohnivé tanečnice z kmene Freya a potulní bardové, kteří hráli, zpívali, tančili a radovali se spolu s námi.
Nechť žije společenstvo Altairu a všichni dobří lidé!

Celý den jsme se střídali na stráži chráníce dračí vejce a kouzelný amulet. Šaman Gil ovšem neustále obcházel okolo, kontroloval, vyptával se a snažil se vetřít hlídce do přízně. Až když jsme byli zaměstnáni večerním pokrmem, ozval se z místa hlídky křik a povyk. Okamžitě jsme vyběhli za nimi, nalezli jsme ale squaw Polaris, Istas a Talu zcela omámené nějakými kouzly či lektvary. Zmateně se usmívaly a stále dokola opakovaly, jak je Gil dokonalý a že jedině on je pravým majitelem amuletu. Chrstli jsme na dívky ledovou vodu, která je, bohynidík, vytrhla z omámení. Jen koutkem oka jsme viděli Gilova záda mizející mezi stromy. Dračí amulet byl pryč. Rozhodli jsme se ho pronásledovat, tiše a rychle jsme se plížili v jeho stopách. Naštěstí jeho samolibá radost přehlušila opatrnost a zastavil se až na kraji nedalekého lesa. Co jsme zde viděli, nám sebralo veškerá slova. Uprostřed skřetí vesnice čítající desítky odporných válečníků a nespočet hořících ohňů se Gil zastavil. S hartusením vítězoslavně zvedl amulet nad hlavu. „Hlupáci! Amulet náklonnosti draka mi pomohli vyrobit a ještě dračí vejce si nechali u sebe! Už ani tuto skřetí armádu není potřeba, dračí matka jejich ležení sama brzy spálí na prach.” Smál se muž, jehož jsme několik dní hostili v našem ležení a jehož jsme marně považovali za přítele. Snad to byla naše hrdost, snad jsme lapali po dechu příliš hlasitě, ale než jsme se nadáli, byli u nás. Meče hlasitě řinčely a válečníci bojovali ze všech sil, nepřátel bylo ale přespříliš a jen díky nápojům naší léčitelky jsme se zvládli navrátit do ležení. Zcela zbiti a bez naděje jsme padli uprostřed našeho tábora. Dračí matka dorazí co nevidět a spálí vše na popel… právě když nás přemáhala panika a plány na útěk, ozářila nás teplá záře vycházející z nedalekého lesa. Vyšla zeleně oděná dívka a promluvila hlasem, který by i v tom největším lijáku zapálil hranici. Tuto pravou představitelku dračího lidu přivolal temný rituál, ke kterému nás Gil využil. Vypověděla nám příběh, kterak Gila zapudili ze svého lidu, neboť se přiklonil k temné síle a hamižnosti. Nebylo času nazbyt. Využili jsme lektvaru neviditelnosti, daru proradného alchymisty Ondyra, a vyslali odvážné bojovníky z našich řad, kteří dračí vejce umístili doprostřed skřetího tábora. Jen co jsme se skryli opodál, slyšeli jsme dunění křídel. A pak už jen křik skřetů svíjejících se v plamenech…

Dnešní den byl plný odpočinku po včerejší náročné výpravě. Svlažili jsme naše těla v lesní tůňce, hráli hry a cvičili se ve střelbě z luku. Mnoho přátel také zavítalo do našeho ležení, mezi nimi bojovnice Turiel se svým druhem Nastyrem, naše drahá přítelkyně Anika, milý druh naší squaw Lesní Žluny, druidův starý známý Šefi a mnoho dalších. S radostí jsme proto dlouho rokovali a s úsměvy vzpomínali na příběhy roků minulých. Vypověděli jsme jim také události posledních dní, přičemž šaman dračího lidu Gil objasnil, jak zajistit, aby vylíhlý drak přilnul k někomu z nás a díky tomu naši vesnici neproměnil v popel. S první hvězdou na obloze jsme tedy přistoupili k rituálu a za mocného dunění bubnů a Gilova strašlivého pokřiku dali vzejít amuletu, jenž svému nositeli propůjčuje moc ovládat nově vylíhlého draka. Šaman pro dnešní noc zakázal rozdělat ohně, po tmě jsme se tedy odebrali do naši stanů ke spánku. Neveselé bylo usínání bez plápolajícího ohně a bohužel ani náš spánek netrval příliš dlouho. V temném lese se jako žhavé uhlíky rozzářily louče a ozval se ohlušující řev našich nepřátel. Celé ležení bylo rázem na nohou, bojovníci ozbrojeni a odhodláni bránit naši vesnici. Bili se hrdinně, ocel řinčela a falanga pevně postupovala až útok vytlačila za ochrannou magii dřívek. Byly zažehnuty ohně v zubrech a teepee a postaveny hlídky. Tento skřetí útok byl odražen, ale celá armáda se prý stahuje přímo k nám…

Dnešní dopoledne jsme opět věnovali hrám - rodovým, pohybovým, deskovým i karetním. Někteří válečníci a squaw se vypravili pro vhodné kusy dřeva na výrobu šípů, praků a bojových tyčí, jiní odpočívali ve stínu stromů. A neboť šaman dračího lidu Gil nás stále nepřesvědčil o pravdivosti svých slov, rozhodli jsme se ověřit jeho příběh a vypravit se na cestu k místu, kde se údajně nachází dračí hnízdo. V podvečerním čase jsme se tedy vydali na výpravu. Šli jsme dlouho, až jsme dorazili mezi skály. Atmosféra byla tíživá, vzduch zvláštně voněl a čas jako by se zastavil. Tiše jsme se plížili krok za krokem k místu, kde plálo snad tisíc ohňů. A tam, mezi kameny hlasitě oddechovalo stvoření, jež by celou naši výpravu polklo na jedno malé sousto. S každým jeho nádechem se kolem sypaly kameny, jeho chrapot zněl jako pochod malé armády. Se zatajeným dechem jsme ho sledovali a se strachem v zádech se brzy tiše vzdálili. Nyní nebylo pochyb, Gilova slova byla vskutku pravdivá a nedaleko našeho tábora je opravdu drak. Ba co hůř - dračí matka, jejíž nevylíhlé mládě se nachází v našem držení. Až nyní jsme si začali uvědomovat tíživost situace. Při noční cestě zpět jsme se polohlasem dohadovali, jaké by měly být naše další kroky. Náš dupot a dohady ale byly hlasitější, než jsme zamýšleli a ze tmy nás překvapily dvě odporné postavy. Objevil se známý smrad, světlo pochodní a řinčení oceli. Než jsme si uvědomili, co se děje, byli pryč… Skřetí hlídka nám opět dala najevo, že ji není vhodno brát na lehkou váhu.

Celou noc jsme bedlivě střežili zachráněné vejce. Než jsme se vůbec stihli domluvit, jaké budou naše další činy, objevil se na kraji lesa muž s havraními vlasy a amuletem draka kolem krku. Představil se jako Gil, šaman dračího lidu, který se vydal pátrat po svých přátelích, jež byli vysláni před mnoha dny, aby donesli vejce nočního ostrohřbetého draka. Jen s těžkým srdcem jsme mu sdělili, že jejich těla již odpočívají pod vrstvou hlíny a kamenů, neboť padli do nelítostných spárů skřetů. I přes strach a pochybnosti, které v nás Gil vzbudil, rozhodli jsme se ho přivítat mezi námi, přeci jen, přišel o dva druhy ze svého lidu. O vejci jsme se ale rozhodli pomlčet, našeho hosta nenápadně sledovat a najít způsob, jak ověřit, že je opravdu tím, za koho se vydává…
Mezitím byl vyhlášen lukostřelecký, prakostřelecký a kušostřelecký turnaj, jehož se účastnili mladí i staří Altaiřané a jehož jednoznačným vítězem se stala Tala. Vyjma dobrého pocitu z výhry také obohatila svůj měšec o mnoho valounků a vsazených předmětů. Nesoutěžilo se dnes jen ve střelbě, nýbrž také v kulinářském umění - družiny se v rámci rodové hry utkaly o nejlepší kotlíkový guláš, kterým okouzlily chuťové pohárky našeho druida jakožto vrchního ochutnávače.
Se západem slunce jsme rozžehli oheň ve sněmovním stanu a nad šálkem teplého čaje spojili své hlasy za zvuků sladkého dřeva.

Náš spánek pod hvězdnatým nebem již nic nenarušilo a probudili jsme se do klidného rána. Jen co jsme se přesunuli zpět do ležení a patřičně se posílili, zjevila se před branami naší vesnice podivná postava. Šedivý muž s dlouhou holí duhových barev byl představen jako Wanági, který chodí po světě, stará se o sluneční i měsíční kotouč a odvádí duše mrtvých mezi hvězdy. Patřičně nám vyčinil, neboť včerejší noci nemohl dokončit svůj rituál a převést duše z tohoto světa do věčných lovišť. Ukázalo se, že to byl on, kdo včera uprostřed noci vyčaroval den a zahnal naše odvěké nepřátele na ústup. Se slovy díků na rtech jsme ho přivítali a pohostili. Bylo smluveno, že jako omluvu mu pomůžeme posílit dnešní obřad, aby duše mohly odejít a rovnováha byla nastolena. Oplátkou se pokusí určit místo, kde se nachází ukradené dračí vejce.
Neboť k obřadu je možné přistoupit až ve správný čas, věnovali jsme den psaní korespondence, rodové hře, výrobě ze dřeva a kůže pod mistrným vedením lovce Regovita ze země Lva. Někteří válečníci a squaw také pracovali na jednotlivých zkouškách či úkolech, aby byli přijati do své rasy. Lesní Borůvka a Wyanet se skrývaly v hlubinách lesa po vzoru dryád. Cauera, Liška, Moriel a Kimi se cvičily ve výrobě elfích lektvarů.
Když nastal pravý čas, vydali jsme se na obřadní místo. Ve slavnostním šatu jsme vstoupili do kruhu a každý věnoval Wanágimu měsíční kámen, kterým doplnil sluneční obrazec. Za zvuků bubnu, indiánského tance a zpěvu jsme uctili duše zemřelých. Wanági na okamžik opět proměnil noc v den a duše začaly postupně odcházet z tohoto světa. Poté použil veškerou magii a sílu, která byla do obřadu vložena, a určil směr, kde se nachází vejce. Běželi jsme do tábora, rychle svlékli obřadní oděv a ozbrojili se. Neztráceli jsme čas a rychlým krokem se vydali k určenému místu, kde jsme natrefili na alchymistu Ondyra. Ve zpocených rukách nervózně žmoulal dračí vejce. Válečníci se na něj vrhli, spoutali jej a nejraději by mu ruku, či obě, usekli a naložili s ním tak, jak se s lupiči zachází. Jen útlocitná srdce našich Altaiřanů jej zachránila od trestu. Vzali jsme vejce a ubohého zloděje ponechali jeho osudu…

Včera odcizené vejce nám nedalo spát. Hned brzy ráno jsme se jali činit a první výprava se vydala na místo, kde jsme před několika dny narazili na alchymistu. Jeho doupě bylo prázdné, přesto stop bylo patrných více než dost - kus hábitu, část dýmové hole, načaté lektvary… celý den se hlídky střídaly u jeho ležení a vyčkávaly jeho návratu. Ve vesnici jsme mezitím pracovali na výrobě dřívka, kterým bychom posílili včera narušené ochranné kouzlo. S krátkým obřadem a slovy písně Bohyně Matky Země na rtech se do našich srdcí navrátil klid, neboť bariéra mezi námi a vnějším zlem se opět obnovila.
Naši mladí Altaiřané také dnes obdrželi poštu z kamenného města a radovali se z milých slov a cukernatých pochutin. Také náš přítel Blesk nás poctil návštěvou se svou novou přítelkyní z rodu Ara, neboť již nějakou dobu cestuje po světě a snaží se ovládnout řeč ptáků. Spolu s rodovou hrou a dalšími tento den utekl jako voda.

Před večerním pokrmem se ale hlídka vrátila se znepokojivými zprávami. Pohyb v okolí alchymistova ležení zesílil. V kruhu bylo rozhodnuto, že není radno nechávat hlídku strážit samotnou. A neboť více očí více vidí, celý tábor si sbalil své spací vaky a v podvečerním tichu se odebral do lesa, aby bedlivě hlídal Ondyrův návrat. Již první hvězdy vyšly na obloze, po alchymistovi však ani památky. Teprve když byla obloha celá hvězdami poseta, ozvalo se mezi stromy hlasité dupání. A pak další a další. Byli jsme přepadeni. Válečníci byli hned na nohou, skřetů bylo ale přespříliš a rychle nás hnali na ústup. Když poslední jiskry naděje uhasínaly a my se již pomalu loučili se svými životy, ozvala se rána a celá obloha se rozzářila teplým světlem. Na několik dlouhých tepů srdce zavládl den uprostřed hluboké noci. Vyděšení skřeti zmizeli zpět do mokřadů stejně rychle, jako se zjevili. Shledali jsme, že návrat do ležení je příliš nebezpečný, postavili jsme hlídky a rozhodli se vyčkat rána…

Dnešního horkého dne nás poctila návštěva z kamenného města, která s radostí shledala, že stav našeho ležení je více než v pořádku a v běloskvoucí čistotě. Dopoledne jsme se věnovali rodové hře, která otestovala trpělivost, obratnost a objem plic našich bojovníků a v poledním žáru jsme se odebrali svlažit do lesní tůňky. Střídali jsme také hlídky u dračího vejce, které zabezpečené odpočívalo pod ochrannými dřívky.
Při západu slunce jsme se sešli v kruhu, neboť několik mladých válečnic a válečníků vyslovilo přání získat právo nosit zbraň v našem ležení. Každý měl možnost vyzvat zkušeného válečníka na souboj a utkat se s ním se zbraní dle svého výběru. Leč bojovali statečně, nikdo neprošel touto těžkou zkouškou a výsadní právo nosit zbraň jim tedy prozatím zůstalo odepřeno.
Když luna osvětlila naši vesnici, nastal čas zapálit čistý oheň a přistoupit k obřadu, který završuje meditaci. Ještě než jsme tak stihli učinit, ozvala se z kraje ležení ohlušující rána. Rudé světlo krátce osvětlilo strom dřívek a zčistajasna se pod ním zjevil temný běžec. Než se naši válečníci stihli vůbec nadechnout, byl pryč. Jen smrdutá, doutnající stopa zůstala za jeho kroky. Místo, kde odpočívalo vejce, zelo prázdnotou… Nic platno, oheň nových jmen je jedním z nejdůležitějších rituálů, kterým noví Altaiřané projdou, i přes nenadálou ztrátu vejce, jsme tedy oblékli slavnostní šat a sešli se ve sněmovním stanu. Za zvuků bubnu a vůně bylin vyslovila Lesní Žluna nová jména, která od dnešní noci budou navždy hrdě nosit v tomto světě. Jména, díky kterým se stávají jedním z nás. Jména, která je budou ochraňovat a která jim dodají odvahu ve chvílích pochyb. Anna je od dnešního večera zvána Wyanet, Albert přijal jméno Hrom a Marek si zvolil jméno Útěk. Tyto a mnoho dalších dnes zaznělo v kruhu. Nechť svá nová jména nosí hrdě a čestně.

S prvními ranními paprsky alchymista beze slov opustil naše ležení. A dobře učinil, neboť jeho chování bylo stále podezřelejší a podezřelejší a nechybělo mnoho, aby ho naši válečníci ke stromu přivázali či ho s holemi v rukou z tábora vyhnali. Ale i dobré věci přinesla jeho návštěva - jakožto
zkušený a zcestovalý alchymista, poradil nám, jak správně nakládat s dračím vejcem. Uposlechli jsme jeho rad. Ohanza vyrobil hnízdo ze slámy a dvě malé výpravy vyběhly hbitým krokem, aby na určených místech získaly magická dřeva, jež ze čtyř světových stran budou vejce chránit. Umístili jsme ho na místo, kde je magie naší vesnice nejsilnější a zahřáli ho na teplotu lidského těla. Nezbývá jen čekat, zdali Ondyrovy rady byly pravdivé a zdali v sobě dračí vejce opravdu může ukrývat nový život…

V odpoledním slunku jsme svlažili naše hlavy při vodní bitvě a někteří mladí válečníci a squaw se jali plnit zkoušky, které jim umožní vstoupit do své rasy. Tala usiluje o rasu člověčí, přičemž musí toulec na šípy ušít a smolovou pochodeň vyrobit. Istas si přeje stát se členem númenorské rasy a v následující dnech se pokusí splnit čtyři obtížné úkoly, aby prokázala, zdali je jí hodna.
A neboť vstup do rasy je podmíněn získáním Pravého jména, vyhlížela Lesní Žluna již několik dní večer vhodný k meditaci. Ten nastal právě dnes. Ještě předtím, než se mladá odvážná srdce z našich řad odebrala do potemnělého lesa, Akia Luna je obdarovala měsíčními kameny. Spolu s Eferis učily mladé duše zklidnění a vnímání hlasu svého srdce. Mladí válečníci a squaw pak už jen vzali své spací tlumoky a za zvuku bubnu byli odvedeni do lesů, aby v tichu meditovali nad jménem, které od zítřejšího dne budou hrdě nosit v tomto světě. Nechť všichni zvládnou tuto těžkou zkoušku a kéž je jejich meditace úspěšná.

Svitek pergamenu, který včerejšího večera přinesla výprava do našeho ležení, v sobě ukrýval starodávnou mapu, v jejímž srdci byl vyznačen jeden jediný bod. Ihned po poledním pokrmu se tedy celý tábor vypravil na cestu, aby konečně rozlouskl záhadu dračího vejce. Klikatá cesta nás vedla lesními pěšinkami, až jsme dorazili k místu, kde se otevřela do široké pláně. Zde měl své ležení rozložené podivně oděný muž. Představil se jako Ondyr, mistr z cechu alchymistů. Kolem měl rozložené nejrůznější předměty a lektvary roztodivných barev a vůní, doufaje v pocestné, kteří by zde odlehčili svému měšci. Magické nápoje zaujaly naši pozornost, ale strach z podvodu a lsti nás přemohl. Aby Ondyr ukázal pravost svých nápojů, daroval Vranímu Srdci tři kapky narůžovělého nápoje. Ten pak vyřkl zaklínadlo a ukázal na strom, který se v tu chvíli s hromobitím na dvě části rozpadl. Nezbylo v nás stínu pochyb. Lektvary byly ovšem příliš drahé, vyjednávali jsme ale vytrvale a nabídli nocleh v našem ležení a ochranu před všudypřítomným zlem. Ondyra přepadl strach ze skřetů a přijal tedy naši nabídku. Zatímco se občerstvoval v naší vesnici, usnesli jsme se na zachování tajemství, kde, a zdali vůbec, se vejce nachází v našem táboře. Naši válečníci neodolali lákadlům a za mnoho zlatých valounků zakoupili lektvar pravdomluvnosti, nápoj nočního vidění a ohnivé šípy. S prvními hvězdami na obloze Regovit napjal tětivu a vystřelil. Kouzelný šíp se v letu proměnil v ohnivou kouli, která během jediného tepu srdce spálila svůj cíl na prach. Přestože alchymistovy lektvary více než naplnily naše očekávání, zrnka pochyb o Ondyrových úmyslech se nám pomalu vkrádala pod kůži s každým jeho zvídavým, ne-li vlezlým, dotazem…

Po nočním vítězství byl náš spánek pokojný a klidný. Neboť včerejší den byl vyčerpávající po všech stránkách, rozhodli jsme se věnovat čas nenáročným činnostem. Hráli jsme hry, pěli písně, vyráběli šperky a procvičovali taktiku při průzkumu katakomb města Karak. Válečníci se cvičili v boji s dlouhou i krátkou zbraní, Regovit a Medvědí Tlapa vedli lukostřelecký výcvik. Indiánka, oplývající nadáním mluvit s ptáky, umožnila našim válečníkům a squaw blíže se seznámit s Karmen a naučila je rozpoznávat peří dalších druhů dravců a sov.

Ani dnes ale nebyla o rozruch nouze. Na kraji ležení, nedaleko posvátného dubu Bohyně Matky Země, se vynořili dva skřeti s mladým indiánem v řetězech. Jen díky ochraně dřívek bloudili slepě kolem a naše ležení jim zůstalo skryto. Pouze mladý válečník, jehož úmysly i srdce byly čisté, byl schopen nás spatřit. Rychle pochopil naše signály a odmítl prozradit, kde se nacházíme. Rozzuření skřeti jali se ho uvázat k nedalekému stromu a vydali se hledat mršinu, kterou by zaplácli své shnilé žaludky. Odvážná Tala a statečné Vraní Srdce byli vysláni, aby tichým krokem a hbitými prsty osvobodili neznámého indiána. Chvála Bohyni, skřetí netrpělivost naštvané zrůdy brzy přemohla a s chrčivými pazvuky se odkulhaly zpět do hlubokého lesa. Zachráněný válečník Volavka nám vypověděl svůj příběh a přijal naše pozvání k večernímu ohni a noclehu.
S první hvězdou se vypravil noční chodec a zaklínač spolu s ozbrojenou družinou na výpravu k poslednímu bodu značenému na nalezené mapě. Cesta je dovedla k rozbořené knihovně, hustě porostlé zelení. Po rozluštění hádanky napsané runami na zdech se otevřely dveře, ozvala se hlasitá rána a prostor se naplnil kouřem. Jako na zlatém podnose se zjevil svitek pergamenu…

Po klidném spánku spravedlivých se ležení probudilo do pokojného rána. Magie dřívek ochraňovala naše sny a noční mrholení pročistilo těžký vzduch. Bílá Srnka využila dopoledního času a dobrého rozpoložení a představila celotáborovou hru, počínaje legendou o Tahókovi, tkalci hvězd,
jež udržuje rovnováhu mezi lidmi, přírodou a Velkým duchem. Neboť došlo k porušení hvězdných nití, hledá Tahóka nové poutníky, kteří mají ty správné ctnosti a dokáží navrátit světu harmonii. Byly tedy vytvořeny čtyři družiny. Tyto skupiny proti sobě budou stát po několik následujících dnů, aby zdolaly Tahókovy zkoušky a pomohly opravit hvězdnou síť. Všichni se nadšeně jali plnit první úkol, neboť, vyjma dobrého pocitu z vítěztví, byl odměněn i mnoha zlatými valounky.

K našemu ležení i dnes zavítalo mnoho přátel a pocestných, mimo jiné i krásná squaw, na jejímž rameni se pyšnil dravec s uhrančivým pohledem. Indiánka poztrácela v okolí pera svého opeřence dalších ptačích přátel a odměnou za naši pomoc se k nám připojila v kruhu, vyslechla si události posledních dní a ptačí řečí pohovořila se svým rarohem Carmen. Jednohlasně se shodly, že předmět, který již druhou nocí chráníme je vskutku živé vejce nikoliv šiška z kovového stromů jak domníval Eldenor.
Neboť ale nadále nevíme, co s ním, vydala se část ležení prozkoumat další z bodů na přiložené mapě. Ta výpravu v čele s Lesní Žlunou, Půlnočním Bleskem a Medvědí Tlapou dovedla na nehezké místo. Pod stromem odhozené jelení lebky a zlá energie jen potvrdily pocity indiánů, že dorazili na místo nečistého zabití zvířat při rituálu temné magie. Rozhodli se napravit škody, provedli očistný rituál a doufali, že se podaří převést bloudící duše celého stáda do věčných lovišť. Jen co bylo dokonáno a poslední duše přestala bolestivě sténat, zvedl se silný vítr a z šedivého dýmu se vynořila běloskvoucí lebka jeleního ducha. Ve stejném okamžiku se ale do ticha rozneslo hlasité skřípání, chrčení a odporný smích. Dva skřetí zvědové se nám zcela nečekaně zjevili v zádech a dupot dobíhajících posil nás donutil k rychlému ústupu. Až za hranicí ochranného kouzla dřívek jsme nabili pocitu bezpečí. Přesto všechno je ale potřeba zjistit, jak s vejcem naložit a kam se s nim vydat. V podvečerním čase se tedy rozhodlo o další výpravě, tentokrát vedenou Galdem a Eldenorem a bojeschopnými válečníky, neboť v lesích již není bezpečno. Jen co překročili runový kámen značící konec ochrany, byli přepadeni. Ve skřetích spárách skončila Eferis, i náš druh Elenon. Zbytek válečníků se přihnal zpět do tábora. Vypjatá atmosféra, panika a hádky zavládly vesnicí. Bylo zcela jasné, po čem skřeti touží a co chtějí dostat do svých odporných hnát. Měli bychom ale vyměnit dračí vejce za životy dvou z nás? Vejce, za které jiní dva položili život?
Brzy však Žlunu napadla lest hodná staré lasice a místo vejce dala do kožešiny velký kámen. Vydali jsme se zpět za skřety a rychle získali zajatce zpět. Naše léčka ale byla brzy odhalena. Falanga sebrala veškeré zbytky svých sil a zahnala odpornou bandu na ústup.

Hlídky pečlivě strážily onu tajemnou věc celou noc, přesto naše ležení nespalo klidným spánkem. Skřetí skuhrání, chrastění řetězů a odporné pazvuky nás držely ve střehu a pevně jsme doufali v sílu indiánského ochranného obřadu…Přesto nakonec přišlo ráno a s ním i další horký den. Ve vší snaze udržet naše těla v chladu, věnovali jsme se vodní bitvě a pokojným činnostem ve stínu stromů. Jen pár druhů bylo vysláno, aby s úctou naložili s těly těch dvou nešťastníků, kteří včera padli do skřetích spárů. Splín rozptýlilo mnoho starých přátel, kteří dnes zavítali do našeho ležení a s radostí jsme se znovushledali s elfkou Eferis, Půlnočním Bleskem, Aponi a dalšími. Neboť ale včerejšího dne nalezená mapa nedala našim válečníkům spát, vydala se výprava k čemusi připomínající portál či mohylu. Po hodině cesty se však naši obři necítili dobře a všudypřítomné kameny je nabádaly, ať v cestě dále nepokračují, až jim těla ztěžkla a nebyli schopni udělat už ani krok. Erham předal svůj meč mladším válečníkům, kteří pokračovali v cestě. Jen o kousek dál se ale válečníci dostali k místu, kde runy dryád zakazovaly vstup mužům, proto předali své zbraně dívkám a v cestě pokračovaly pouze squaw. Vkročily na podivné místo, kde stromy byly popsány a zelené šípy do kůry zabodány. Strážkyně rovnováhy Akia Luna jen tak tak vyjmula z kořenů zlatou čelenku, než se ozvala hlasitá rána a vzduch se naplnil kouřem. Výprava se dala na zběsilý úprk zpět do tábora. Až Luny kyvadlo a vyprávění dryády Tilie vykreslily příběh již vymřelého kmene lesních divoženek, jež pro zachování svého rodu unášel a následně na onom místě připravoval muže o život. Přes nedůveru, kterou diadém vyvolal, bylo rozhodnuto o jeho ponechání a brzy projevil svou schopnost násobit vnímání přítomnosti magické síly. Neboť se již začalo smrákat a bylo potřeba zajistit ochranu ležení, byl proveden obřad dřívek. Společně jsme prosili Bohyni Matku Zemi o její ochrannou ruku a za svitu hvězd a plápolajících pochodní ji uctili chorálem a našimi dary. Celý tábor se tak mohl beze strachu uložit k ničím nerušenému spánku.

Naše ležení se probudilo do slunného rána. V kuchyni nás uvítal druid se znamenitým pokrmem švédského typu a svým novým kočičím druhem, který s bázlivou nejistotou doplnil naše zvířecí řady.
V dopoledním stínu stromů se naši válečníci a squaw cvičili v bojovém umění při hře Maelström, přičemž měli možnost získat první zlaté valounky. O to s větší vervou soupeřili, neboť poklady, jež skýtá tržnice jsou lákavé pro všechny…Věnovali jsme se dalším radostným kratochvílím - pěli písně za zvuků sladkého dřeva, psali první zprávy do kamenných měst a odpočívali houpaje se v hamakách pod dubovými korunami. A neboť přespříliš horké dny sužovaly naše ležení, s radostí jsme vítali divoký tanec blesků a hromů a padající vodu, která smyla prach a vdechla přírodě nový dech.
Ještě před západem slunce se vydala výprava najít tyče vhodné k výrobě zbraní, brzy však přiběhl Chayton, neboť nedaleko spatřili skupinu asi šesti skřetů. Odporně páchnoucí ohavové byli zrovna uprostřed šarvátky s neznámými pocestnými. Než ale naši válečníci stihli doběhnout na pomoc, bylo příliš pozdě a jejich těla se bezvládně zhroutila k zemi. Cizinka s posledními silami vtiskla Lesní Žluně balíček zabalený v kožešině, neboť je to prý to nejcennější, co má. To, za co všichni právě položili život. Skřeti nás zahnali zpět do ležení. Jako síra se nesly jejich skřeky a příslib návratu pro onen záhadný balíček. Po dlouhé poradě v kruhu byla kožešina rozbalena, aby odhalila své tajemství. Uvnitř se ukrývala mapa a cosi velkého, těžkého, šupinatého a podezřele připomínající velké vejce…Neboť ráno moudřejší večera, byly postaveny hlídky, strážící náš klidný spánek i onen záhadný předmět. Indiáni podpořili ochranu vesnice svým obřadem, spolu s mladými následovníky Zorou, Polaris a Ohanzou.

Sluneční kotouč opět dokonal svou roční pouť a nastal tak kýžený čas našeho znovushledání. S radostí jsme se přivítali s našimi starými přáteli - Ji, Polaris, Kerberos, Vraní Srdce, Enor a mnoho dalších válečníků a squaw opět stanuli v našem poradním kruhu. Jejich řady doplnily i tváře nové, proto jsme po chladné koupeli v lesní tůňce zapálili svíce, oblékli obřadní šat a usedli společně do Kruhu světel. Za svitu měsíce jsme vyprávěli své příběhy a vzpomínali na dobrodružství let minulých. Následně byly zažehnuty ohně v zubrech a teepee a mladí Altaiřané se uložili ke spánku, přemítaje, co jim osud toto léto přichystá…

…a když se stříbřitá Luna, jako svícen v nebesích, povznesla nad obzor a zalila krajinu jemným jasem, sešli se pod nebeskou klenbou druhové společenstva Altairu. Známé tváře usedly vedle sebe, jejich slova plynula lehce vyprávěje příběhy z nedávných cest a za nočního ticha se spřádaly plány možné i nemožné…S každým dalším úsvitem nabírají přípravy na obrátkách a každý krok nás přibližuje k okamžiku, který tak netrpělivě vyhlížíme. Těšíme se na shledání s našimi starými přáteli a těmi, kteří se našimi přáteli teprve stanou, abychom mohli bok po boku kráčet vstříc všemu, co toto léto přinese.

Sluneční kotouč se v těchto dnech vyhoupl na oblohu s novou silou a jeho paprsky dopadají na zem jako příslib toho, co teprve přijde. Vzduch se oteplil a s ním i nálada v srdcích těch, kteří patří ke Společenstvu Altairu.
Neboť právě v těchto slunných dnech se opět sešli staří přátelé - ti, jimž jsou dobře známy stezky našeho ležení, zvuk bubnů při ohni i smích, který se rozléhá údolím za jasných letních nocí. Seděli jsme spolu a hovorů byl dostatek, zatímco ruce sahaly po mapách a mysl předbíhala k dalšímu dobrodružství.
Přípravy jdou kupředu. Truhly se plní, plány se kreslí a zbraně opět lesknou.

Zima již pomalu odložila svůj stříbrný plášť a jarní paprsky ohřívající zem vlévají teplo žil…
Oheň v našich srdcích nepolevil ani v těch nejchladnějších nocích, ale nyní, kdy se svět znovu barví do zelena, cítíme, jak se v hrudi probouzí stará známá touha. Před námi leží rok plný neznámého - rok plný setkání, která se teprve stanou, a dobrodružství, která musí být prožita. A my již s napětím vyhlížíme, co nám tyto slunné měsíce přinesou.​​​​​​​​​​​​​​​​